OKNEM Z MLADÉHO SVĚTA

                                                                              Dewi

Jednoho dne, v roce 1970, jsem od Wabiho Ryvoly dostal dopis, ve kterém mě zve na schůzku do redakce Mladý svět. V týdeníku vycházela trampská rubrika ,,Táborový oheň“, kterou řídil Wabi s kolektivem pod značkou Magi. Bylo to v době, kdy jsem se s Wabim často stýkal u něho doma, kde pro mě občas nahrával na magnetofon svoje nové písně a kdy jsme spolu jezdili po Kladně v mé ,,populární“ světle modré Oktávii Super, na jejíž levé straně byla namalována velká hlava indiána, lahoda to pro esenbáky!

A tak jsem se vypravil do Prahy, do oné redakce.

Sešli jsme se tři. Wabi, Honza Vyčítal - šéf Greenhornů a já. Abychom nerušili práci redaktorů, zalezli jsme do malého ,,kumbálu“, místnosti, která sloužila jako skladiště nepotřebných, odložených věcí.

Z redakce k nám doléhalo usilovné klapání psacích strojů.

Náhle k našim uším dolehlo podivné ticho. Bylo nečekané, zákeřné a tajemné! Zmlkli jsme a naslouchali. Umlkl klapot stojů i hlasy, které k nám ještě před chvílí tlumeně pronikaly. Wabi nahlédl do redakční místnosti. Byla prázdná! Zkusil dveře vedoucí do chodby. Byly zamčené! „Ona jim padla a nás tady zamkli! Zapomněli na nás a šli domu“ povídá. ,,Ale nic se neděje, zavolám telefonem na vrátnici a oni nás přijdou odemknout“. Dobrý nápad!

Na chodbě se ozvaly šouravé kroky a v zámku zarachotil klíč. Dveře se však stále neotevíraly. „Chlapi já vás neodemknu“, povídá hlas za dveřmi. „Oni včera vyměnili zámek a zapomněli dát na vrátnici novej klíč!“ ,,Tak to je radost“, pomyslel jsem si. ,,Při nejhorším tady budeme muset přespat“. Hledali jsme nouzový východ. Otevřeli jsme okno. A ejhle! Těsně pod oknem se nacházelo lešení které tu pozapomněli fasádníci. Zlatí to hoši! A tak jsme za bílého dne jako zloději, vylézali jeden za druhým z okna po lešení nad hlavami chodců. K mému podivu, to nebylo

žádnému z nich podezřelé. Když se naše nohy dotkly matičky země, přišourala se k nám stařenka opírající se o bytelnou hůl. Náhle jí pozvedla nad hlavu a my jsme se přikrčili v obavě o svá záda. Rána však nepadla. Holí ukázala na okna redakce a třaslavým hlasem pravila:,,Mládenci, já si ještě pamatuji když tady dělával Egon Ervin Kisch“. A šourala se dál!

Nakonec tedy všechno dobře dopadlo. Co mě však v té chvíli napadlo? Jak by se dalo lehce krást i za bílého dne!