JAK SE STAL CONRÁD BÁTOŽNÍKEM

Jednoho letního dne, datum si již nepamatuji jsme se domluvili s klukama z osady že vyrazíme na Berounku, každý po vlastní ose a sejdeme se na nádraží ve Zbečně. Když jsme s kamarádem Vlčákem vystoupili ze špinavého vagónu našich železnic na domluveném místě, první co nám padlo do oka, byla kytara Gibson. Vedle ní se na lavičce líně vyvaloval kamarád Špacír. „Ahoj, ahoj“, pozdravili jsme se po trampsku a čekali ve třech, kdo další z party se objeví. Za chvíli dorazil malý obrýlený Kořínek a nedlouho po něm i vysoký štíhlý Forbes.

Vedro bylo přímo úmorné. Žízní vyplazené jazyky jsme měli přilepeny téměř až na ,,batlech“, vedrem nám praskala kůže na kanadách a zapařené půlky prdelí se nepříjemně lepily k sobě. Žhavá pecka na obloze nám tenkrát dávala pořádně zabrat! „Ahoj osado“, ,,zahuhňal“ za našimi zády Zelený Jed, po jehož obličeji stékaly ,,čůrky“ potu a kapaly na špičky jeho ,,půllitráků“. „Jdeme na pivo nebo chcípnu a nikam nedolezu“, procedil drsně mezi rty a připálil si cigaretu od mojí vedrem rozpálené mosazné šerifské hvězdy. „Nikam se nejde, chybí ještě Conrád“ povídám, i když ani já bych žejdlíkem chladivého moku nepohrdl. Protože slovo šerifa bylo tenkrát v naší partě zákonem, grilovali jsme se dál pod fialovou nebeskou klenbou.

Táhlo již k polednímu a Conrád se stále neobjevoval! „Válí si zadek doma na zahrádce a my tady na něj čekáme jako blbci“, nadávali kluci! Když na nádraží vedrem praskla poslední ,,šína“ dal jsem povel k útoku na nejbližší hospodu. Kde se v nás vzala taková energie s jakou jsme vyrazili k životodárné oáze? Rozdýmali jsme čibuky (které jsme kouřily pouze na trampu), dali si orosené pivo a vyrazili hledat tábořiště, s ,,usárnama“ na zádech, zpocení jako dveře od chlíva.

Paprsky slunce ztrácely zvolna na síle a košile pod tornami se již tolik nelepily. Vtipkovali jsme o Conrádově zradě, padla i ostřejší slova na jeho hlavu, když vtom Špacír prstem ještě mastným od buřtů, které si koupil v hospodě a ještě cestou sežral, ukázal do dálky a zanotoval ,,Kapitáne, kapitáne, na obzoru objevil se bod“. A Forbes dodal, „je to loď“. Ale loď to nebyla! Byla to modrá skvrna, která se stále zvětšovala, pozvolna nabývala reálných tvarů a když obrýlený Kořínek na tento bod zaměřil svých sto dioptrií a prohlásil, že to má uši jako prádelní hrnec, bylo vše jasné! Byl to námi stokrát proklínaný kamarád Conrád, jako luk ohnutý pod ohromným modrým ruksakem s hlavou omotanou propoceným šátkem a padající  únavou.
       Smáli jsme se jeho modré nestvůře, bezvládně ležící v trávě na kraji cesty a Conrád na nás zíral jako vyoraná myš. Ale proto, že to je chlapec nad míru vnímavý, po chvíli pochopil! Začal skákat kolem své modré nestvůry a s přízvukem nám známým volal ,,Já bátožník, já bátožník!“

No a od té doby mu jinak neřekneme než Bátožník. Inu, když si o to sám řekl!