CHLÁPEK

                                                                                                   Dewi

Plameny skoro olizují vybledlé džíny, kolena pálí, záda mám potaženy jinovatkou. Hlavou se honí podivné myšlenky a ani nepozoruji postavu která vystoupila ze závoje tmy a stojí teď u mého ohně.

          ,,Ahoj kamaráde, mohu se trochu ohřát?" povídá. ,,Co bys nemoh" já na to a úkosem si ho prohlížím. Džíny jako já, taky něco pamatujou a ta hlava, hotový strniště, myslím si a sahám pro krabičku cigaret. ,,Neměl bys jedno pro mě?" povídá. ,,Jel jsem za klukama, měli na mne čekat na nádraží, ale kde nic, tu nic. Čekal jsem dlouho a teď v tý tmě aby se čert vyznal.

          Poděkoval a připálil si větvičkou.

          Nevím jak dlouho jsme tak seděli když jsem vstal, řekl že jdu spát a zalez do spacáku.

          Seděl na pařezu a díval se do hasnoucích uhlíků.

          Ráno jsem se probudil dřív než on. Budit ho nebudu, seženu raději nějaké dříví aby jsme se mohli trochu ohřát a upachtit snídani. Od večera nezbyla ani větvička.

          Když jsem se vrátil s náručí chrastí úplně jsem ztuhl. Všechno pryč!  Spacák, torna! ,,Sakra, chlápka si pustíš k vohníčku ani ho neznáš a von tě pak prachsprostě vokrade!"

          Sedl jsem si na trávu a bylo mi blbě.

          Zapraskala větvička. Zvedl jsem hlavu. Stál předemnou jako včera. V každé ruce ešus.

          ,,Skočil jsem pro vodu. Věci jsem odnesl támhle k těm smrkům. Přes noc to zvlhlo a tam jde ranní sluníčko.

          Stál jsem na peroně a on mi zamával z okna.

          Zvedl jsem ruku a zašeptal: ,,Odpusť kamaráde!"

( Povídka oceněna v celostátní soutěži v roce 1971 druhou cenou. Vyšlo tiskem )