NA OSADĚ ZTRACENÁ NADĚJE

                           Jak to bylo tenkrát

                                      Ze starých osadních zápisů

Krajinu zahalila noc černým závojem. Jen hvězdy jako malé drahokamy se třpytí a prožluklej sejr na obloze zlatí vrcholky stromů. Na skále nad řekou se tyčí starý oprýskaný totem. Před srubem sedí několik starců. Plameny ohně ozařují jejich zarostlé, vráščité tváře vysušené sluncem, mrazem a větrem. Dívají se do praskajícího ohně, se kterého občas vylétnou chomáče jisker. Potahují z čibuků a mlčí. Z dálky do noci zahouká sýček. Muži se pohnou! Nejstarší z nich bere do ruky banjo. Kostnatou rukou prohrábne struny a zanotuje: ,,Bylo nás tam roku onoho, jo,ho,ho…“ a ostatní se zborem přidávají, až jejich zpěv zní jako chór: ,,sedum vlků, statných lodníků…“

Takovou, nebo podobnou představu o prvních trampech jsme měli z vyprávění starýho trampa z Rujany Mařeny! Rád si přimýšlel a bájil o místech, kde ještě sám nebyl a navštívil je až po létech s námi, s osadou Tramp Boys. Natloukl do našich mladých kebulí fantastické představy. Ale nám se to jeho mnohdy přehnané vyprávění líbilo! Proto jsme se jednoho dne rozhodli, že vyrazíme do Štěchovic a navštívíme nejstarší a legendární trampskou osadu Ztracená naděje založenou v roce 1918.

A tak v létě roku 1964 podnikli kamarádi Dewi, Forbes, Hanka, Vlčák a Špacír, nezapomenutelný vandr na ,,Velkou řeku.“

Na paroloď jsme se nalodili u Palackého mostu a vyjeli po vlnách vstříc místům, kde vznikl český tramping a kde před léty hučely dravé Svatojánské proudy. Parníkem cestovala vždy parta starých trampů ze Ztracenky, Utahu a dalších osad a tak než jsme projeli kolem Davle, lodí již zněly trampské písně. Lodníci byli velmi přátelští a tak když se Forbes jednoho ,,sladkovodního vlka“ optal, zda se nemůžeme potopit, ten se chvíli zamyslel a povídá: ,,Mohli! Tu loď stavěl ten samej chlap co Titanik.“

Vystoupili jsme ve Štěchovicích přešli obloukový most a zapadli do známého saloonu ,,U Richtra.“ Zde se osadníci posilnili sklenicí pěnivého moku, před další cestou na osady na Vltavě a Kocábě. Hostinský svojí ,,šouravou“ chůzí, postavou, zástěrou a hlavně čepičkou připomínal hostinskýho Palivce z Haškova Švejka. A měl ohromnou paměť. Když jsme po delší době opět přijeli, volal na celou hospodu ,,Jsou tady klucí z Kladna!“

             Špacír, Hanka, Forbes a Vlčák, vpředu vnuk Čendy Kopáčka.

Ze Štěchovic na Ztracenku po křivolaké stezce podél řeky(dnes již tam má Ztracenka přístaviště) je to ještě štreka. Když jsme konečně dorazili k cíli naší cesty, ležel před námi zachovalý kout trampské romantiky. Staré

trampské sruby, velké potlachové ohniště, na skále nad řekou totem. A nad tím vším vlála vlajka v barvě oblohy a kolem hučela ,,Velká řeka.“

                                                                    Na skále na Ztracence.

Ztracenkářští old pardi nás vřele přijali! Šerif Tácek Soukup nás provedl osadou a seznámil s její historií. Velkou sympatii jsme si asi získali u vnuka zakládajícího člena Ztracenky Čendy Kopáčka – Páčka, který se od nás nehnul ani na krok. Noc jsme strávili v osadní boudě.

Druhý den ráno, nás pozval na návštěvu do své chaty první trampský písničkář, legendární Jarka Mottl. Byla to pro nás mladé kluky velká pocta! Dlouho jsme si povídali při kafíčku s ním a jeho manželkou. Když nám Jarka zahrál několik písniček, vzal do ruky kytaru Dewi. Zahrál a zazpíval kdysi známou Mottlovu píseň ,,Maminko, mámo,“ Mottl byl potěšen a překvapen, že tu písničku ještě známe. Dewiho pochválil a tak byl spokojen i Dewi (do dneška se Dewi chlubí, že byl asi jedinej kladeňák, kterej zahrál Mottlovi jeho písničku v jeho chatě)!

                                         Jarka Mottl, Hanka, Dewi, Špacír a Vlčák.

Při loučení nám osadníci věnovali drobné upomínky a Čenda Kopáček každému krásný vyřezávaný totem. Tato naše návštěva Ztracenky nebyla poslední. Naše trofeje časem obohatil větší totem, indiánská maska, sněžnice a další dílka ze Ztracenky.

Návštěva skončila, vyrážíme na Hadí řeku – Kocábu!